Pokousání - moje zkušenost
Přátelé, stalo se mi něco, o čem jsem si myslela, že se mi nikdy nestane. Jde o věc, se kterou se asi nikdo nechlubí - byla jsem pokousána vlastním psem. Všem „chytrým a zkušeným“ kynologům, kteří si teď klepou na čelo, nebo se mi smějí bych chtěla vzkázat, že je mi absolutně jedno, co si o mě myslí. Chci tento svůj příběh zveřejnit proto, že se může přihodit každému, a že není třeba okamžitě házet flintu do žita, psa zatracovat, či ho zmlátit kovovou tyčí až bude v koutku kňučet - jak mi někteří radili, aby si uvědomil, že já jsem vůdce smečky. Další zoufalci se pak snaží za každou cenu se psa zbavit a myslí si, že jejich problém bude s radostí řešit a vyřeší někdo jiný. Přiznám se dobrovolně, že kdyby to byl můj první pes, asi bych to nerozdýchala, byla bych absolutně bezradná a nejspíš bych se ho začala bát. Mám ale za sebou roky bezproblémového a pohodového soužití s dokonce tříčlennou smečkou hovawartů (2 feny a 1 pes). Nikdy nebyl ani náznak, že by mě chtěli pokousat, spíše se toho báli, aby mě náhodou nekousli, takže jejich šarvátky jsem s klidem mohla řešit tak, že jsem vstoupila mezi ně a oni přestali, jen aby mě omylem nekousli. Nechali si také odebrat cokoli z tlamy, včetně například obvařených nožiček či jiných pochoutek. Tady bych chtěla apelovat hlavně na začátečníky, že je velmi důležité, aby již od štěněte se hrabali rukou v jeho misce a podávali mu žrádlo, když mají chvilku času si sednout u jeho misky. A když pejsek dostane kostičku, aby ji vždy po chvíli štěněti vzali, „jako“ si ji prohlédli a zase mu ji vrátili. Je to dost důležité, ono většinou každé štěně s postupem věku na vás zavrčí, ale v tento moment jej ještě můžete vytřepat. Pak si zvykne a bude pro něj naprosto normální, že mu jeho kostičky „kontrolujete“. Toto velmi důležité pravidlo se ale většinou nikde nepíše, nebo je opomíjeno.
Popíšu nyní svůj příběh, co se mi přihodilo, a jak jsem se s tím popasovala.
Výše uvedené hrabání v misce a odebírání kostí jsem pravidelně praktikovala, nejsem snad už začátečník. Pes, který mě pokousal - můj 4. v pořadí, byl velmi hodné štěně, velmi něžný, co si vzpomínám, tak jsem ho vytřepala pouze jednou, a to když nemístně otravoval mého starého psa, pak jsem ho jednou sundala z naší slepice (a byl pokoj) a ještě jednou dostal vyhubováno za užvýkanou botu (od té doby se bot nedotkl). Jinak poslušný a hodný. Teď mu již bylo rok a půl, stalo se to krásný slunečný den, kdy jsem si čistila auto, a jak bylo otevřené, vlezl si dovnitř, ale přinesl si s sebou nějakou vyhrabanou kostičku. A já jsem šla kolem a chtěla jsem se jako obvykle podívat, co to má. Asi zafungovaly nějaké pudy, ale během několika sekund jsem měla bez varování pokousanou ruku a jelikož jsem se nikdy svých psů nebála, strčila jsem do auta ještě druhou, abych dostála svému a kost vzala. Čímž jsem se dobrovolně nechala pokousat ještě na druhé ruce. Poté mě už kostička absolutně nezajímala, protože jsem asi 2 hodiny zastavovala krvácení, myslím, že dvě z dvanácti otevřených ranek byly na šití, ale to jsem celá já, k doktorovi se odhodlám až když mám pocit, že umírám.
Tohle byl fatální karambol. Táááák, a teď babo raď.
Následně se mi několik nocí zdálo o čertech, myslím, že padla i nějaká hysterická slova o bestiích a přiznám se, že jsem se přistihla, že se ho začínám bát i vzít mu hračku, kterou měl u sebe. Hlavou se mi honily bizardní myšlenky a nápady, jak 45kilového klacka srovnat do latě. Musel si zaručeně všimnout, že ho ode mě pronásledují hněvivé naštvané pohledy. Ale když jsem k němu přišla a ukázala mu své ruce a řekla vyčítavě: Koukej cos udělal - on přišel a lítostivě, něžně a horlivě mi ruku olizoval, dokonce sebou prásknul na záda (snad na znamení podřízenosti) a zas ošetřoval mé ruce, jako by se omlouval. Inu - ten pocit viny jsem mu nechala jaksepatří „sežrat“. Ale strach ve mě zůstával. Neustále jsem kula plány, jak mu ukázat svou nadřazenost. Po přečtení jednoho článku na netu, který hovořil o tom, že fyzický souboj by mohl skončit prekérkou a čím více bychom se o to snažili, tím větší by to mohla být křeč, jsem si uvědomila, jak pravdivý článek to je a rozhodla se jít pozitivní cestou - přes žrádlo. Takže začalo večerní krmení. Zatímco dříve jsem jen občas do misky hrábla, tentokrát jsem si opravdu udělala čas na to, abych u misky seděla a žrádlo mu z ní podávala. Ono taky totiž šlo o mě - o ten psychologický efekt, že jsem musela překonat svůj strach, protože při každém hrábnutí tou porafanou rukou v misce jsem se děsila, jestli nebudu o ruku kratší. Nebyla, bral si velmi něžně. Taktéž jsem se docela musela přemáhat, vzít si cokoli z auta, když se mi tam uvelebil. Za pár dní, když opět dostal obvařenou nožičku, řekla jsem si, že musím obnovit staré tradice s odebíráním a pronesla jsem něco jako APORT, a milý pes přišel ke mě s nožičkou, řekla jsem PUSŤ, a on pustil. Po chvíli jsem totéž zopakovala, se stejným výsledkem. Není nad to, když pes v tomto věku již ovládá nějaké povely, na kterých se pak dá stavět. Následně jsem si ho již nevšímala, sedla si venku ke stolku a po chvíli na něj promluvila, a on, když slyšel, že jsem ho oslovila, mi sám od sebe přinesl tu nožičku. Bylo to krásné, myslím, že jsme na dobré cestě. Asi za 3-4 dny zase někde vyhrabal (zahrada je veliká) kousek nějaké kostičky, podobné té, kvůli které vznikl ten karambol. Takové, která zřejmě (jemu) krásně voněla. Znovu jsem si řekla o aport, a přinesl mi i tuto kostičku. A po pár dnech jsme si udělali jen sami dva prochajdu, při které obvykle cvičíme sem tam nějaké povely - a ten pes byl tak šťastný, že jsem ho opět vzala a úplně se smekal při každém povelu, jak mi chtěl dokázat, že splní absolutně všechno, jen abych mu odpustila.
Děkuji osudu. že do auta onoho krásného odpoledne nestrčil ruce někdo jiný, případně nějaké dítě a hledám si pro ten fatální karambol nějaké vysvětlení.
Tož
1) je to puberťák
2) možná v hloubi duše celkem kořistnický typ
3) asi jsem tenkrát na něj ani nepromluvila, pouze jako hlupačka strčila ruce do auta pro tu kostičku
4) asi mu i od rána trošku vytrávilo a měl hlad a
5) je teď dost nervozní a snaží si udržet pozici, neb začíná dospívat i můj další mladý pes
6) bylo to pudové jednání - byl v autě, jako kdysi vlk v noře nebo jeskyni, a najednou mu někdo chce odebrat jeho kořist.
Asi po dvou týdnech od karambolu dostal můj pes znovu obvařenou nožičku, a když jsem se chystala na lekci odebírání, najednou žádnou neměl. Tož jsem se ho ptala, kam si dal tu dobrotu. Přátelé, ten pes mě vedl přes celou zahradu k maliníkovému keři a já vidím, že pod ním je hromádka klacíků. Tak šel, odhrnul klacíky, vyzvedl nožičku z úkrytu a přinesl a podal mi ji. Je to až dojemné, nebýt těch porafaných rukou. Beru to ale jako zkušenost, a jsem šťastná, že vše je na dobré cestě, a na ten úlet radši oba zapomenem. Nakonec, každý, i člověk občas něco pos.... S čím kdo zachází, s tím také schází, je jen s podivem, že spusta například lyžařů si při lyžování třebas zlomí nohu, hojení trvá mnohonásobně déle, ale nezahodí kvůli tomu lyže a většinou se k lyžování opět vrátí. Ale stane-li se nehoda se psem, každý se ho hned zbavuje, nebo ho chce nechat utratit a tu šanci mu už nechce dát. Pravda, pokud je obětí dítě, je to velmi nešťastné a myslím, že většinou se jedná o pokousání v souvislosti s krmením. Tož zcela zásadní by mělo být oddělit dítě od psa (nebo psa od dítěte) v době krmení, a věřím tomu, že by ubylo titulků v novinách.
Ještě na závěr - ačkoli jsem se s těma zraněnýma rukama zprvu jen těžko dostávala do rukávů, za cca 14 dní bylo vše zahojené, tak skutečně nevím, jestli to bylo tím, že jsem si rány nechala ošetřovat od onoho psa (ano, pro někoho nepředstavitelné, ale nechala jsem si je normálně olizovat), nebo to bylo zázračnými hojivými účinky tymiánu, na které jsem přišla až teď ve svém věku, proto tymiánu věnuji zvláštní kapitolu.